Andrej Chrastina - rozhovor z roku 2005

13. února 2016 v 9:03

Našla jsem tento už historický rozhovor s Andrejem Chrastinou z roku 2005, který jsme tenkrát spáchali při společném výjezdu do Fontainebleau. Andrej tenkrát hodně bouldroval. Teď už spíše odmotává metry z lana v pískovcových cestách a v poslední době i ve velkých stěnách. A pořád stejně mocně, silně, odvážně! Takže zde vytahuji ze šuplíku něco z jeho začátků a o dřívější boulderingové závislosti.


Andrej Chrastina

Hyperaktivní Čechoslovák Andrej Chrastina je lezeckou stálící již pěknou řádku let. Dříve reprezentant Slovenské republiky přesídlil do Čech v roce 1995, za což můžeme být jedině rádi. Andrej patřil k propagátorům boulderingu, jak ve skalách tak i uvnitř. S Jirkou Olivou rozjeli lavinu bouldrových stěn, která se na nás řítí ze všech stran. Svoje lezecké zkušenosti zůročuje při výrobě dokonalých lezeckých chytů AIX a stavbě bouldrů na závodech. Na písku je Andrej "udatný nebojsa" a na vápně mu nedá moc práce rozpomenout se na naběhané a natrénované kilometry. Andrej je nejen skvělý a všestranný lezec, ale především parádní člověk. Věčně usměvavý a pozitivně naladěný člověk. Nemůžete ho mít neradi. Jeho přítomnost vás nabije energii. Někdy mě zaráží všechny aktivity, které zvládá a k nim ještě lezení. Dva lidé by měli co dělat, aby to stihli. Sám tvrdí, že nestíhá. Zkrátka vypadáto, že má o pár rychlostí navíc. Ale konec tárání, jdem pokecat. (Andreje jsem odchytli na bouldrovém zájezdu ve Fontainebleau v roce 2005).



Poznámka: Rozhovor veden v roce 2005


Narozen: 3. 6.1973
První lezecké kroky: Od roku 1987
Volný čas: Knížky a rodina
Zaměstnání: Majitel a mozek firmy na výrobu lezeckých chytů AIX, spoluzakladatel Boulder Baru, stavitel závodů.
Muzika: Kromě dechovky všechno, dechovku fakt nemusí!
Závody: Nejlepší umístění ve světě 1996-13. místo, Paříž, Evropský pohár.
2002-19. místo- Světový pohár, Rovereto, Itálie
2003 - 9. místo - bouldering, Světový pohár, Lecco, Itálie
2004 -19. místo- Světový pohár, Birmingham, Velká Británie
2004 - 19. místo- Světový pohár, Erlangen, Německo
Výsledky v ČR a v SK na závodech: "Vyhrál jsem Slovenský pohár a stal se Mistrem Slovenska v lezení na obtížnost i v bouldrech, něco možná i vícekrát, ale momentálně je to pro mně minulost a nejsem historik. V Čechách jsem nějaké závody asi taky vyhrál, ale MČR nikdy".



Kdy jsi začal lézt a kdo tě k lezení přivedl?

Začal jsem lézt ve 14 letech a k lezení jsem se přivedl sám. Původně jsem začal s horolezectvím, protože jsem se chtěl stát členem horské služby a tam byly povinné znalosti z horolezectví. Bavilo mě lyžování, bavilo mě být v horách a horolezectví jako takový pro mě znamenalo lezení v horách. Pocházím ze Žiliny, kolem je kopec hor a kopec skal. Tak tam to byla pohoda a dostatek příležitostí.


Kde jsi lezl nejčastěji a věnoval jsi se lezení od samého začátku intenzivně?

V okolí Žiliny, Maním, Sulov, tedy hlavně na Slovensku. Výjezdy ven přišli až později. Něměl jsem nikdy zaměření na určitou oblast, kterou jsem preferoval, ani cestu. Na začátku jsem rád jezdil do různých oblastí- zkusit hodně různých cest v odlišných oblastech, než jezdit jen do jedné a tam nacvičovat. Nepreferuju žádnou oblast a nemám rád nacvičování. Lezení u mě začalo nenápadně intenzivně, nebylo to jen na víkendy, spíš každodenní záležitost. Pomalu jsem se zlepšoval, ale na začátku to bylo takové, že když jsem dal 9 UIAA, tak 9- jsem dal OS. Vždy jsem dojel a buď jsem cestu vylezl nebo nevylezl. Teď když bouldruji můžu říct, že rád jezdim do Fontainebleau, do Tessinu, kam jinam v Evropě, ale nemůžu tvrdit že to jsou moje nejoblíbenější. Všude si najdu to svoje.

Vím, že jsi hodně tvrdě trénoval a jeli jste dost systematicky. Měl jsi jasný lezecký cíl a podle toho trénink přispůsobil, pomáhal ti s ním někdo?

Na začátku mi pomáhal Rudo Tefelner a Igor"Ičo" Kollar, který mě usměrňoval a pomohl s tréninkem. Hodně jsme trénink probírali a nebylo to samozřejmě jen o kecání, ale především o makání. Dostal jsem pomoc v podobě knížek, které jsem si načetl a pak už člověk musí jet podle sebe. Nikdo nikdy nemůže napsat univerzální knížku o tréninku. Musíš vyzkoušet, funguje - nefunguje a potom dál postupovat. O tréninku sbíráš informace, kde se dá a pak už je to jen na tobě, co ti vyhovuje. Můj lezecký cíl byl zlepšovat se, posouvat hranice. Čísla mi jen ukazovali, jak se mi to daří.



V kterém roce jsi se stal reprezentantem SK a co pro tobe takové členství znamenalo?

Na datumy moc nejsem, nepamatuji se, kdy a jak dlouho jsem byl členem. Členství pro mě znamenalo dosažení jednoho z cílů, který jsem si stanovil. Snaha u sportovců být nejlepší a posunout se dál je normální. Bez toho nejde dělat sport. Prostě můj cíl bylo se zlepšovat. Jasně ustrnul jsem na 8b+, protože přišla práce, další povinnosti a do toho vlezlo lezení na písku. Tam 8b+ nebyly. Hlavně lezení na písku je posunutý někam jinam. Tam se počítá i hodnota morálová. Baví mě lézt cesty, které nejsou braný jenom podle čísla, ale za kterými stojí jména autora, historie ...atd.. To mělo pro mě význam. Pro mě má větší hodnotu cesta, kde je množství vzduchu mezi kruhama, než nacvičené 8b. Věděl jsem, že těžkou cestu odkrokuju a na 25 pokus ji i spojim, ale raději si zažiju 5 minut strachu.


Hodně si závodil u nás i ve světě, několikrát jsi se výborně umístil na svěťáku, jaké byly tvé cíle na závodech?

Teď se mi na to těžko odpovídá. Určitě jsem se chtěl dobře umístit, vyhrát, je to sport. Reálně, na bednu jsem na svěťáku neměl. Snažil jsem se být nejlepší v rámci našich končin. Na závodech máš srovnání hned na místě. Na skalách si můžeš vždy vybrat. Bylo to těžký, spousta odříkání. Člověk tam strávil spoustu času a když měl formu, tak si nemohl jít zalízt do skal a zůročit jí, aby neohrozil celkový výsledek závodů. Přemýšlím, že se ještě zůčastním závodů. Závody jsou nyní pro mě takový doplněk, ale jsem stavitel bouldrových závodů a to musí člověk vidět a zažít, aby mohl stavět. Chci u nás přispět k rozvoji bouldrových závodů.

Po tvém přesunu do České republiky jsi začal jezdit na písky, pamatuji si tvé odvážné výstupy, vypadalo to, že nemáš vůbec strach?

Já se strašně bojim a bál jsem se. Chci sám sobě dokázat, že na to mám a dokážu strach překonat. Jiná věc je, když hrozí pád na podlahu, to se mi párkrát stalo a to je už jiný pocit. To je teprve ten čistý prožitek, vědomí, že tvoje chyba může znamenat katastrofu. Jinak na písku jsou dvě roviny. Můžeš si zalízt na obtížnost nádherný linie. Momentálně se dělají dobře zajištěné cesty, lidé se soustředí na pohyb a pohodlně cvakají, i já dělám takové prvovýstupy, i když jsem jich zatím moc nedokončil. Ale jsou tam i cesty, který se pojí se jmény, které mají historii a ducha. Když se dodají kruhy do klasické cesty, tak tím ztrácí svojí hodnotu. Rád bych si vylezl např. Klekání v Teplicích, prý už zarůstá mechem.To je jedna z cest, která je pro mě hodně významná. Číslo je v klasických cestách podružné. Klekání bylo v době, když jsem začínal lézt nejtěžší cesta u nás a rád bych jí vylezl, protože si jí vážím.


V poslední době se věnuješ především boulderingu, přeorientoval ses na jinou disciplínu a proč, buděš pokračovat v lezení s lanem a nebo se budeš čistě věnovat tomuto odvětví?
Hrozně mě to baví. Bouldrování je pro mě nejčistší forma lezení. Je to o tom, že v cestách s lanem narazíš vždy na nějaký bouldr a ten tě zastaví. V tom tkví obtížnost cest, v jednom pohybu. Jeden pohyb, změna jednoho pohybu= podstata lezení. To mě nyní baví. Mám stále své plány i s lanem, hlavně ve Frankenjuře, ale nejen tam..

Bouldering se stále u nás bere spíše jako okrajová disciplína lezení, někteří si myslí, že je to jen pro povaleče a flákače, kteří toho moc na přípravu nemusí dělat, chceš těm, kteří si to myslí něco vzkázat?

Je málo cest, která jsou stejně těžké od spoda nahoru. Vždy tě zastaví nějaký bouldr. Bouldristi nejsou lenoši, jenom nelezou to bláto kolem, ale jen to, co tě trápí a to je vzdy těžší než celá cesta.V bouldru člověk dokáže mnohem víc než v cestě, vydá ze sebe svoje maximum. Někdy je problém vůbec nastoupit. Na pět kroků bouldrista vyplácá tolik síly jako na 30 metrovou cestu. Fred Nicol vylezl pro kameru 8b bouldr. Kameraman se ho zeptal, zda to může ještě zopakovat. Odpověděl, ať se staví za týden, že musí načerpat novou duševní i fyzickou sílu. V težkém bouldru ze sebe vydáš tolik energie, jako na dlouhou cestu. Kdo to nezkusil, nemůže soudit. Příprava na bouldering je stejná jako na cesty s lanem, tzn. že člověk pro to něco musí udělat, rozuměj odmakat. U bouldrování je nejdůležitejší odpočívat a taktizovat, človek má pocit že to vyleze hned a pak se pro to vrací několik let.



Co ti lezení a bouldering dává?

Miluju bouldrování venku, nejsou to závody, najdu si svuj bouldr a v klidu ho řeším. Bouldering je o jednom kroku -OM-hledání ideálního pohybu a zapojení sílý. To mě uspokojuje. Hledám težkě bouldry, ale číslo je směrodatné pouze pro mě. Ukáže mi můj vlastní posun, nepotřebuju se medializovat. Bouldr nebo cesta (klidně jen za 7a), to je jedno, když si je vydobiju na pokraji a stojí mě to úsilí, tak má pro mě takový přelez větší hodnotu, než to co jsem natrénoval a nebo díky mému nadání mi jde lépe a pak se tím projdu.Vždy, když mi něco nejde, tak se do toho zakousnu ještě víc. To člověka posune. Dnes jsem vylezl bouldr 7b Medaillon. Dlouho jsem ho nemohl vylézt, zkusil jsem ho už při 1. návštěvě FB před 4 lety a dnes konečně padl. Na dnešní 1. pokus. Potěšil mě víc, než když bych tu celý den nacvičoval nějaký prásk. Prostě mě baví ten život mezi šutrama nebo skalama, to že tam jsou lidi, kteří ví o co jde a hlavně to lezení, které je jako droga. Když ho jednou pořádně zkusíš, nejde přestat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama