Březen 2014

Jak mě Standa vyzpovídal o písku a filmu Ti z Labského údolí

13. března 2014 v 20:11 | Sim
Ahoj, zde je rozhovor od Standy Mitáče, který vyšel v outdoor online magazinu Aventuro.
Je o natáčení filmu "Ti z Labského údolí" a taky o písku...


Co máš na Labáku nejradši?
Myslím si, že jsem toho docela dost procestovala a vždycky si říkám, že lezení jaké Labák nabízí, jen tak někde nepotkáš. Krásné dlouhé a často vzdušné směry, zajímavé lezení ve stěnách, na hranách, technické nebo silové lezení - většinou cesta nabízí oboje, oblinky, stisky, lišty a navíc vše je okořeněno delšími odlezy mezi borháky, které potrápí i psychiku lezce. Prostě lezení v Labáku není žádná nuda, stereotyp, prověří lezce v síle i technice a vždy lezce obohatí o neskutečné zážitky, které se zaryjí hluboko do paměti.

Co na něm nemusíš?
Ani nevím. Možná, že někdy není rozpoložení bojovat se strachem, a to je asi moment, kdy je nejlepší nabrat na chvilku zase směr vápno a přijet zpět zas v plné zbroji. Ač si někdo může říct, že na písku přeci už vznikají sportovnější odjištěné cesty, ve kterých se lezec nemusí bát, tak přesto to stále není jako na vápně - to je samozřejmě dobře a mělo by to tak zůstat. To je to pravé koření písku. A pak písek je k lidem s malým vzrůstem často hodně nekompromisní.

Jaké cesty si víc zapamatuješ, odvážné klasiky nebo těžké sportovky?
Odvážných klasik mám vylezeno pomálu. Ve svých začátcích jsem něco vytáhla v Adršpachu a v jiných pískovcových oblastech, ale nyní se především věnují "sportovním cestám na písku", které dávám záměrně do uvozovek. Sportovní cesty na vápně mi přijdou stále hodně odlišné a klobouk dolů před prvovýstupci na písku, kteří dokážou prostoupit těžké směry až do XIIb stále odspodu. Ale i v těchto sportovních cestách se člověk dokáže pěkně proletět, například "To tu ještě nebylo" XIIb je sportovní cesta od Adama Ondry a Ondry Beneše, kde při necvaknutí slaňáku spadneš skoro na zem. To samé některé novější desítky, také o nich nemůžu říct, že by byly přejištěny. A těch "sportovních cest", které se mě zapsaly do paměti v Labáku, je opravdu hodně. Začínají ale už od VII a výš. Na některé jsem se psychicky připravovala delší dobu, chodila okolo nich, a až přišel ten správný čas, tak jsme si je vytáhla. Určitě ale nijak svůj život neriskuji, přeci jenom lezení je pro mě především radost a zábava. Ve skalách nechci kvůli svému rozmaru přijít o život. Ale i to mi přijde na Labském údolí parádní - každý si může vybrat.


čistá sportovka:)


Máš nějaký projekt na příští rok?
Mám nějaké plány, ale to raději neříkám. A jak už jsem říkala, mě potěší na písku každá i lehčí cesta, kterou si vytáhnu na prvním konci. Už to, že se odvážím, je pro mě velký projekt. Na vápně kupříkladu na druhém konci nikdy nelezu. Na písku si i často zkouším cesty nejprve na druhém konci, vyzkouším si cvakání - to není radno nikdy podceňovat, protože už se mi párkrát stalo, že jsem z police nebyla schopna dosáhnout na jištění, a tady pak končí sranda.

Jakým způsobem jsi pomáhala tvořit film "Ti z Labského údolí"?
Jeník Pleticha mě vyzval, abych se podílela na scénáři a vyzpovídala Prcka a Tomajdu před kamerou. Pak jsme společně ladili a vybírali záběry, psala jsem úvodník a podílela se na komentáři k filmu… Nabídku jsem ráda přijala, jednak protože mě vždycky hrozně zajímala pískařova duše. Za druhé taky proto, že film se bude hodně promítat v zahraničí, a tak se doufám lezci konečně dozví, že u nás se neskáče jenom z věže na věž a nepije před výkonem deset piv, ale také vznikají odvážné a těžké směry kosmických obtížností stále odspodu. A že jsou to směry jako víno, které stojí za to vyzkoušet!


Jak dlouho probíhalo natáčení?
Dva dni se natáčelo lezení , tři dny momentky z krajiny, pak jeden den natáčení z letadla. No a pak spousta práce okolo, střižna, texty…

Co tě na tom nejvíce bavilo?
Byla jsem unešená z té techniky. Když dorazily létající drony - čmeláci s kamerami, tak to jsem jenom zírala. Záběry z nich byly neskutečné, kvalitní a poskytovaly krásné hluboké záběry na lezce s údolím na pozadí.

Kolik záběrů se z nich ve filmu objeví?
Co se týče lezení, tak většina. Záběrů ze slanění je ve filmu minimum.

Myslíš, že v budoucnu droni nahradí zavěšené kameramany? Nemáš z toho strach?
To nevím, na to by měl odpovědět spíš Petr Kubík - kameraman filmu, ale proč by ne. Drony umí natočit kvalitní záběry, dostanou se do míst, kam kameraman ne, zkrátí značně celkovou přípravu na natáčení… Jsou to šikovní čmeláci.

Nebojíš se, že kvůli filmu bude do Labáku jezdit ještě více lidí než dosud?
Nebojím. Je to tak specifické lezení, že ne každého baví a mladí raději buší na vápně, kde se mohou soustředit plně na výkon bez obavy z pádu. Nijak to neodsuzuji, mám sportovní lezení na vápně taky ráda a vím, že písek takový sportovní potenciál nenabízí, ale zas nabízí spousty jiných hlubokých zážitků. Záleží, co kdo v lezení hledá. Já oboje - to jsem nenasyta, co? (smích)

A klasika na závěr. Jaký je tvůj postoj k používání magnézia a proč?
Tak to jsem opravdu nečekala! (smích) Magnézium mi nevadí, sama s ním lezu, ale dodržuji několik svých pravidel. Cesty po sobě vždy čistím kartáčkem a do klasik, které většinou lezu stejně na druhém konci, protože na ně nemám morál, si jej k úcty k prvovýstupcům neberu.